Umělecké sklo se stalo v druhé polovině 20. století integrální a nedílnou součástí výtvarného umění, obor ateliérového skla se postavil na roveň disciplinám sochařství a malířství (mnohdy ve svých formách dokonce stírá mezi nimi hranice), matérie skla přitom svojí specifikou: průhledností a lomem světla přináší nové výtvarné kvality a vyjadřovací možnosti. O propojenosti celé výtvarné kultury svědčí i shoda stylotvorných proměn oborů v čase, jednota formy charakteristická pro dílčí tendenci, ten či onen výtvarný směr či proud. Umělecké sklo tak v 80. letech minulého století – v relaci s dobou - doznalo odvrat od svazujících paradigmat předchozího modernismu směrem k hybridnímu míšení forem, k posílení komplexnosti a významu výpovědi akcentem znakovosti a přenášením podnětů z historie: aktualizací expresivních i protikladných neogeometrických tendencí. K předním autorům českého postmoderního uměleckého skla, prezentovaného i na četných zahraničních výstavách a přehlídkách, se přitom řadí Petr Vlček.
